XXXII. Jsem umdlen, jsem sláb a stár,

Jsem umdlen, jsem sláb a stár,

kéž s beder mi spadne let jenom pár

a na chvíli vzplane srdce žár!

Jsem umdlen, tonu v divném chladu,

přemýšlím různé, v dlaně hlavu kladu,

myslím na tebe, když jsi dítkem byla

a u svých panenek se batolila,

když u nich zůstala jsi stát

a zpívala jim, aby šly spat.

Přijď ke mně, potěš mne v mém trudu.

Proč žil jsem? Co jsem? co budu?

Chci spát, chci zkonejšit srdce tíseň;

přijď, snad myšlenek zlé slety

utiší, uspí, jak ty kdys své panny

tvá něžná kolébavka, tvá dětská píseň,

jíž v ložnice koutku

svou uspávalas loutku!