XXXII. Když jsem u okénka stával

Když jsem u okénka stával

Na zahradě u své milé,

A ji líbal a s ní hrával,

Jak těkaly ruče chvíle!

Když mně pak ach! nazírala

S úsměvkem v zrak něhou mroucí,

Plnou slastí rozplývala

Duše se mi v lásce vroucí.

Tu mi jako k skonu bylo,

Však tak mile, však tak jemně,

Že jsem řevnil, by zářilo

Věčně její oko ke mně.

A teď opět pod balkonem

Stojím – avšak samotinký –

Prsa dmou se žhoucím stonem,

Trýzní vřelé upomínky.

Ve valných tam síních v lesku,

V plesu víří ruch radostný –

Jen já vzdýchám v truchlém stesku,

Bol mne pálí nelitostný.

„Ach! vy lidé, rcete, rcete,

Jak mám v srdci cítiť radosť,

Když tam žárná láska hněte,

V lásce žal mi truje mladosť!?

Ta, již srdce milovalo,

A miluje dosuď vřele,

Ta dbá mojí lásky málo,

Ta dnes hody slaví stkvělé.“

A když zalkám, zažaluji

V srdce udusivém stoně,

Tu v ráz bílé zašusťují,

Šaty bílé na balkoně.

Děva v zahradu se kloní

Jako hvězda s nebe lítá;

Vidím, že proud slzí roní,

Že jí štěstí též odkvítá.

Neviděl jsem tvář té děvy,

Avšak v srdci upoměnka

Ach! přebolná, ta mi jeví,

Že to byla má milenka...