XXXII. Komu pominulo štěstí

Komu pominulo štěstí

Na tom světě dalekém:

Darmo naděj v srdci pěstí,

Darmo truchlí nářekem.

Tklivá bolesť duši zrývá,

Radosť clání tichý žel,

Jenž se světu v tajnu skrývá,

By jej nikdo neuzřel.

Neb kdo těchy by moh’ dáti

V také trapné žalosti?

Kdo souvěrně, zdílně lkáti,

Nepočiv té tesknosti?

Vzpírá se i v zošklivění

Radosť srdci bolnému,

A veselé šveholení

V úkor jen zní truchlému.

Jak jsi krásný, světe dalný,

Když se radosť všady stkví!

Avšak nevýslovně žalný,

Když minulo blaženství!

Zmoucenému hrob jsi valný,

Kde tlí všechen srdce cit;

Žalář trapný jsi a palný,

A nezhubných trýzní byt!...