XXXII. Listy tvoje, odkud jen se, pověz, temení?

Listy tvoje, odkud jen se, pověz, temení?

srdce tvé a duši tvoji zřím v jich prameni:

jásají v nich a se objímají,

plají v nich a jako jiskry hrají v plameni.

Vír to citů sladkých nekonečný,

jisker tancujících ryčná bouře v křemeni,

duh to oblouky jsou roztříštěných,

padajících v srdce moje v sladkém znavení;

čtu je zbožně, jak ty čítáš moje,

a v té chvíli vím to: my jsme oba blaženi!