XXXII. Má paní, vracím se k vám zas.

Má paní, vracím se k vám zas.

Já o vás snil při svitu měsíčním.

Jak tehdy – po skráních vám splýval vlas,

květ polozvadlý jiřiny v něm sdřím...

Má bílá paní, tak jsem jedinkrát vás zřel.

Vy nazvala jste mne pak šílencem.

Jak psanec od vašich jsem schodů šel,

vy zavřela jste se ve květném ráji svém.

Nechť tak se stalo, bílá paní má. –

Já odešel a mlčel trpce dlouhý čas.

Vy myslila jste: v samotě své rozjímá,

či dávno za tu dobu zápal jeho zhas'.

Já nejdřív zoufal. Pak mne zalil vztek,

a všemu jsem se pohrdlivě smál,

a nalil jedu do všech vzpomínek,

a z duše, z nitra, srdce jsem je rval.

Pak přišla únava. Můj svět byl zpustošen,

a žádná z tužeb starých nechtěla se ke mně znát,

jen beznaději, výčitkám má duše byla dána v plen,

a já se začal, paní moje, kát.

Má paní, vím, tak těžce ještě nikdo nekál se,

tak beznadějně ještě nikdo nedoufal.

Přesladkým jménem vaším modlil jsem se, až mi ve hlase

ten starý zážeh vášnivého blaha vzplál.

A říkal jsem si: jen to tvoje jméno mám,

je kletbou mou, tak právě, jako modlitbou,

a že jsi byla, žes mne jako druha ráda měla – všechno klam,

toť náhlý blesk, jenž prolét' mojí tmou.

Tvé jméno říkám si, jím modlím se, i něco proklínám, a vím:

že kdybych volal, kdybych modlil se i proklel tisíckrát,

ty nepřijdeš, ty sladkým snem jsi mým,

jenž pro mé duše sluch se jménem tvým je spjat. –

Ke snům svým o vás zvu jen měsíce,

má paní neznámá, před zrakem mým vás nahou zří.

Vlas rozpuštěn a kryje očí vašich hvězdice,

jež od ňader se někdy zvednou, matně zajiskří.

A vlas váš líbám, líbám ňader běl,

vy, vláčná, sladká, vzdáváte se vášni mojí na pospas.

A druhu svému dovoluji, by to všechno zřel

a kouzelným svým světlem oděl vás.

Vy milostivě schýlila jste ke mně duše svojí číš

a „pijte!“ řekla jste, a přes mou hlavu chladně zalétal váš zrak.

Já duše napil se. – To's, zralá, nevěděla, že mou vášeň probudíš,

či vědělas i to, že v samotu mne vyštveš pak?

Já děckem byl, dnes muž se z děcka stal,

a hlad i žízeň, které dech tvůj dálkou probudil

a v bezúkojnou zoufalost je štval,

svým snem jsem nasytil i plně opojil.

Jsi má, jsi má, má paní bílá! Láska moje teď

se dala cestami, jichž lidské lásky neznají.

Já bil se s rozumem a dostal odpověď:

má láska vítězná mne vede k tobě potají.

Má lásko vítězná, kde bloudila jsi as?

Či já snad bloudil, za mnou šla jsi ty?

Tvá kadeř splývá, měsíční svit na ní shas',

pod dlouhou brvou sladké oči ukryty.

K mé duši, smyslům táhne vůně doubrav zapomenutých,

a tiše hovoří k nim lesních tůní zášeří,

kam laně chodí pít, kde satyrů a nymf jen zvoní smích.

Má lásko sladká, v jakou nikdo nevěří!

Tvé oči zavřeny a dlouhé řasy zvyšují jen jejich tajemnost. –

A tebe, plavně, tiše vedle jdoucí, chtěl jsem vyhánět?

Ty, ode zdroje Absolutna krásy nečekaný host,

mým kletbám, frásím dneška mělas rozumět?

A tys šla dál, na ironií pustých tok

jsi neodpověděla ni hnutím hedvábných svých řas.

Až zmlknu, až tvůj tichý postřehnu zas krok,

až ňadra rozhalím a srdce k doteku ti podám – čekalas?

A čekalas. Já urputně jsem od tebe se odvracel,

a na jiné jsem zašel cesty. Duši moji sevřel žal.

Tu ohléd' jsem se. Stálas vedle – v zracích se ti soucit chvěl.

I kles' jsem k nohám tvým a slzami je v prosbách poléval.

A tys jen ruku vztáhla, srdce dotkla se

a odpuštění dala ironií, nedůvěry, výčitek.

A že tvým jménem dávná touha zachvěla se ve hlase,

to kouzlo retům pokorným tvůj vrátil polibek.

Má paní, modlím se. Má lásko, se mnou zůstaneš.

Já k tobě vracím se, jak ptáci v teplý kraj.

Tys jistě nervala mne z duše, do dnes ty mne krásně miluješ,

a znovu jako světu celému, i mně to třeba ztaj.

Já vím, já vím. Má duše slávou svou se oděla,

ve stínu doubrav zapomenutých jsem viny smyl,

ve vlase vřes a svlačec bílý – vstříc ti kráčí rozchvělá.

Teď čekám já, jenž nad vším zvítězil.

Ty nepřijdeš, to vím, však duše tvojí zvěst

mi zazní ze strun mých – ta píseň nejsladší,

ta píseň zapomenutých a nedotčených cest,

po nichž už dávno lidská láska nekráčí.

Mé rozjásání, sladkost zázračnou – vše vezmeš dechem mým,

ty jediná, jež umíš dary také přijímat.

Je něco tajemnějším snad a krásnějším,

než co mi můžeš ty, má lásko, mlčením svým dát?

Jsem vyvolencem, přišla ke mně láska vítězná, dnes v takou už se nevěří.

A marně, paní bílá, tajemné to pouto rveš.

Má paní – touha má s tvou pýchou slaví příměří.

Ty proklej, nebo miluj, sebe mi tím nevezmeš!