XXXII. Na nebi dnes podzimní den přede

Na nebi dnes podzimní den přede

jemnou pavučinu z páry bledé.

Až se diví srdce moje prosté,

jak mu pod rukama dílo roste.

A tkáť počal teprv dneska ráno

a již má půl nebe obetkáno.

Bedlivě tak přede na tkanivu,

jak by neměl groše na výživu.

Jak by čekali kol zákazníci,

žena, dětí řad s hladovou lící.

Jak by světu chtěl se pochlubiti,

tkáť jak rychle umí, vázať niti.

Jak by volal: „Vizte, ruka moje

hravě překonává vaše stroje.

Bídní jste jen hlemýždi a raci,

třebas pára pomáhá vám v práci.

A vy mníte, červíčkové malí,

že jste přírodu již překonali?

Ó jak kulhavě jen jdete k předu –

Vizte mne, jak rychle, jemně předu!“

A zas dále tká a pilně přede

pavučinu jemnou z páry bledé.

Ach vím, k čemu sítě své již chystá –

slunce lapiti chce dozajista.

V pavučinách, v něž kraj obetkává,

slunce letního má shasnouť sláva.

Lapí je jak brouka a pak skočí

a vypije slunci zlaté oči. –

Podzim – pavouk – po nebi dnes přede

jemnou pavučinu z páry bledé!