XXXII. Na samotách zamlklých,

Na samotách zamlklých,

v něž se luna teskně dívá,

snívám rád o květech zlých...

Myšlének svých černý mnich,

v němž to ještě touhou zpívá,

ač ve vlasech má již sníh...

Plání chodím zadumán,

lituji, že vše již zmdlívá

v palné křeči starých ran.

Píseň dívčí, jež doznívá

v skřeku krvelačných vran,

do srdce mi radost vlívá,

z mládí mého teskných hran!