XXXII. Nevědouc, Tě duše má snad urazila,

Nevědouc, Tě duše má snad urazila,

že Jsi nešel? Aneb churav byl Jsi snad?

Nedej, Bože! Zšílela bych – tak jsem mnila –

raděj trpět nech mne ještě jedenkrát!

Ničeho tu nechci – jen by v klidu žila

duše Tvá – Chci Bohu za to děkovat,

prosit Jej, by láska má mne posílila –

za Tvůj klid a štěstí mír své duše dát!

Ničeho víc nechci – jenom o to prosím

v modlitbě své vroucí, abys šťasten byl...

všechny květy v duši ráda pro Tě zkosím.

„Nebolí to,“ řeknu ve svém těžkém trudu –

jen mi, Bože, popřej k žití nových sil!

Jemu štěstí dej – a spokojena budu!