XXXII. PANU ALOISIU POTĚHNÍKOVI, faráři Častolovickému v Čechách.

Již dávno, Bratře, vzájemně se známe,

mám důkazy, že rádi sebe máme.

A kolik nám tak uplynulo let?

Máš kněžských roku dva a čtyřicet!

A za té dlouhé, velmi vážné doby

Tvá snaha stále vlast a Církev zdobí;

jim’s péro, slovo, skutek věnoval,

jen pro Boha a pro ně’s pracoval.

Že milý národ v zálibě má básně,

tož jemu píšeš plynným veršem krásně,

zač Tobě každý čtenář katolík

rád z celé duše vzdává vřelý dík.

Dnes opět vděčně šťastným zovu sebe,

zřímť vedle padesáti pěvců Tebe!

Tys nejstarší z nich věkem, však Tvůj duch

jest mlád, zná cenit katolický ruch.

Bůh žehnati rač nadšené Tvé snaze,

žij národu a Církvi dlouho blaze,

k Svým mladším druhům statečně se řaď,

jim rázně pomáhej a moudře raď!

Tvá milá báseň jest mi drahocenna,

jí vidím sebe nad zásluhu ctěna;

Své velevzácné přízně dál mi přej,

jak Tebe já, tak Ty mne v lásce měj!