XXXII. Píseň.

Nad to srdce nejsvětější

co bych vroucněj’ miloval?

nad statky je nejvzácnější,

život rád bych za ně dal.

Nad to srdce není dáno

v šírém světě lidstvu nic,

co být může milováno,

a co může blažit víc.

Nad to srdce, které nezná

nežli zmírat v oběti,

krví hořet, záře hvězdná,

spásou v naše prokletí.

Ježto v žáru milování

zůstalo nám dokořán,

když se na Kalvarské stráni

otevřelo v nachu bran

v božském těle na kříž vbitém

jako svatý asyl všem,

kdo by chtěli v boji lítém

v posled zachránit se v něm.

Ó jak vábí krásou svojí,

jakou něhou umí vzplát!

zřím, jak včely, duše v roji

mystický úl oblétat.

Jedny v cudném roznícení

rozkoš věčna ždají pít,

jiné, že jim spásy není

než tou branou lásky jít.

Nebo v jeho božském žáru

vše se divem promění:

kdo sem vstoupá, dítě zmaru,

vyjde nebes stvoření.

A kdo čist se v touze noří

v božské jeho prameny,

jako slunce slávou vzhoří,

vzlétne fenix plamenný...

Až svou skončím dráhu danou,

smutné země smutný host,

Kriste sladký, touto branou

dej mi jíti na věčnost!