XXXII. Ranní slunko na obloze

Ranní slunko na obloze

Rozžehalo zlatou svíci,

Když jsem, sedě v lehkém voze,

Jel k své dívce po silnici.

Cesta dlouhá! – Jedno předci

Milovníku jízdu zkrácí,

Zří-li, jak se letmo věci

Po stranách mu na zad ztrácí.

A Čím rychlej k zadu letí

Tam kostýlek, tady chýže,

Že se vidí dojížděti

K sídlu lásky blíž a blíže.

Tak i já jsem dojel cíle;

V rozkoši pak lásky medné

S děvou ztráviv ranní chvíle,

Domu jel jsem odpoledne.

A zas ony známé traty

Mízely jsou po vůkolí;

Jen že srdci tyto ztráty

Působily tesk a boly.

Mihla první, druhá víska:

A já zřel už smutným okem,

Jak se lásky stanoviska

Neboh dálím každým krokem.

Proto ku své dívce ladné,

Sladkou puzen lásky mocí,

Budu jezdit jenom za dne,

Od ní ale v tmavé noci.