XXXII. Svou sestrou Jsi mne nazval, sestrou bolu –

Svou sestrou Jsi mne nazval, sestrou bolu –

„Můj bratře,“ jsem Ti chtěla dávno říc’ –

dva květy kvetly na jediném stvolu,

mráz zžeh’ jim duši, vítr spálil líc.

Dvě skvoucí hvězdy, svítily tmou spolu,

tak chladné, bílé, v záři blýskavic –

z těch ledných dálek severního pólu

jsme na svět přišli, život šel nám vstříc.

Leč osud nemoh’ ničeho nám dát,

v hluš vyznělo vše, touha marna byla,

a musili jsme hroby oplakat.

Teď v podzimu tom, v blízkém soumraku,

tu v přístavu má loďka zakotvila,

mír svatý kol je, hvězdno oblaků.