XXXII. T. G. M.

Tak rozšuměl se starý, rodný bor

za klidných dnů:

„Ten život – vroucný s Bohem rozhovor,

boj andělův...

O víc než pravdu neusiloval,

v boj za ni šel.

Silný i k těm, jež nad vše miloval,

z ran krvácel.

O víc než pravdu neusiluje,

když zbělel vlas.

Úsměvné srdce zase miluje,

odpouští zas...

Geniem, vášní nezatemněným,

síla a klid,

hrdinským srdcem, hořem zjemněným,

vede svůj lid.

Hlouběji, nežli v moři padá olovo,

v něm dobro tkví.

Rozsévač sije slovo apoštolovo,

chléb vezdejší,

v tu sije zem, již miluje a zná.

Čas přijde žít!

Člověka uzří duše vítězná

člověkem být.

Ten život – vroucný s Bohem rozhovor...“

V žasnoucí svět

„Miluji,“ šuměl po skalinách bor

i v sadě květ...