XXXII. Tak temnomodrá nebes báň –

Tak temnomodrá nebes báň –

a hvězdičky jak zlato;

člověku divno u srdce,

když tak se dívá na to.

A těch hvězd stále víc a víc,

že ani konce není –

a přec tam není každičká

ta hvězda k nalezení.

Jen když v dvě srdce mladinké

dech první lásky vchází,

tu na tom modrém nebi též

prý nová hvězda vzchází.

A v jednom-li z těch srdcí dvou

květ lásky schne a vadne,

tu s toho nebe modrého

i zlatá hvězda padne.