XXXII. V krásném vodojemu vlnky

V krásném vodojemu vlnky

obraz hvězdný houpají,

po trávníčku lehké nožky

každé noci stoupají.

– Doňo Anno, doňo krásná,

což ty vlny šeptají?

zdáž se po manželi starém,

krásná doňo, neptají? –

„Kmetovi již třeba spánku,

aby mnohý dožil den, –

mladá jsem a nepokojný

mám já ještě v noci sen.

Bych mu nerušila spánek,

pudí mne to z lože ven,

a don Fernan krásný, mladý,

ten má se mnou stejný sen.“