XXXII. Vše spalo:

Vše spalo:

země pod úkrytem žlutého listí,

holými haluzemi stromů sever svistí,

všecko odpočívá,

obzor se valem stmívá,

obloha v dál i šíř se mračí,

nebe se chystá k pláči.

Potulný vítr zvolna usíná,

jen z dálky ještě vzlyká,

jako když někdo milých vzpomíná,

až ustane a zniká.

Hledím do zahrádky, tam smutno

i v duši mé uhostil se podzimní čas,

účtovat s životem je nutno,

ruce mi klesají, zrak můj zhas. –

V noci se vrátil teplý jih,

sebral, kde našel ještě sníh,

vše jiné bylo ráno

i žluté listí v dálku rozmetáno.

Skropená země ze sna se probouzela

a stromů pupence maličké, rudé,

objevily se všude;

vše jiné bylo zcela.

Pod teplými rty jižního vánku

probouzela se zahrádka ze zimního spánku,

pupence toužily z obalové tísně,

na vlhkých řasách radosti slzy plály,

vánek jim zpíval své jarní písně

a stromy se vůkol smály.

S ženou jsem do zahrady vyšel zas,

jak bychom kráčeli do kostela,

z východu líbal nás slunný jas,

kde slunce plamenná růže tlela.

Zdiveni zřeli jsme omládlá dřeva,

jak ondy v ráji s Adamem Eva.

Ten slunce jas zlatou pavučinou

zachytil naše omládlé duše,

i prchala hodina za hodinou

v blažené jara tuše.

Já shlédl to v ženině tváři,

zřel jsem, jak oko jí září

a jak přes její bílé čelo

mladistvé jaro přeletělo.

Jí přivinul jsem k srdci úže

a šeptal jí v ucho jemně:

Vidíš už omládla země,

počkej, v čas budem mít růže!