XXXII.

Na stráni, která k lesu stoupá,

dvě stojí lípy zelenavé;

v nich k odletu se řadí ptáci,

když odešlo už léto smavé.

Je duše má jak lípy v stráni,

kam sny se moje všecky schvěly,

když podzim je, a konec všemu,

by na vždy, na vždy uletěly.