XXXIII. BILANCE

Přátelé – marno! Tyhle verše dnešní

působí trapně. I ta celá sláva

našeho písemnictví jest jen papír.

Bezcenný papír. Přišla velká chvíle,

a všeliké ty poklady a skvosty

na vodách zkalených jak sláma plovou.

Je obětí a utrácením času

číst české verše. Všude hra a faleš.

Čas, kritik bezohledný, musil přijít

a prubířským svým kamenem v nás třísknout

a třískl silně. Ve svých skříních měli

jsme diamanty, rubíny a safír

a cizině jsme pevně tvrdívali,

že skvosty jsou to ceny nedosáhlé –

dnes jasno: sklo to. Však jsme – vyznejme si –

se skepsí tajnou zírali k těm skříním

a v poklady své sami nevěřili. –

A stavěli jsme paláce a chrámy

bez víry v božstva, jež v nich bydlit měla.

Tak postavili jsme jim z kratochvíle

vánoční betlem, domky z hracích karet,

budovy z kostek, půjčených nám dětmi. –

Jen otevřeně: kde jsme měli býti

svědomím lidu, své já malicherné

jsme vypestřili umně titěrnostmi

a zvali jsme se básníky a pěvci. –

My nežili, my hráli tento život. –

Kde pláč měl téci, dávali jsme hladce

na místě slzí sladkou limonádu. –

Zpovědník zpíval hříšníkovi kuplet. –

Čas přišel na nás – bědné podívání! –

A že se bankrotuje také jinde,

nás neomlouvá, něčeho lze pozbýt,

kde nadbytek jest. U nás – pochybuji. –

Pro Věčnost, braši, nutno stavět jinak –

ach vím, že lehko předpisovat recept

a těžko provést... Přitesat si kvádry

a ztmelit krví, žil svých vřelou krví,

a palác zbudovat, v nějž naposledy

ti prostá česká duše vejít nechce –

ba, lehko radit... Ale – uvidíme.

Je předem nutno, bezohledně pohřbít

Minulost mrtvou, trety bezecenné,

a přikrýt těžkým kamenem tu jámu,

by citlivůstky nepřišly zas jednou

a nepřipravily jim z mrtvých vstání.

A potom rez a kaz vyčistit z duše

a studánkou ji udělati víry.

A potom k práci – bez nároků odměn,

neb národ nesmí k nám mít povinností,

jak k němu my mít musíme a máme.

I hledat neforemné drahokamy

a vybrousit je pro národní poklad,

i stavět chrám i zpovídat i kárat

i vykladačem býti činů dneška

a z minulých dní cest se dohadovat,

kam zítra asi vstoupit dá nám Osud.

Toť žití – „jiné vše je písemnictvím“.