XXXIII. Každá duše, jež tu jde i stane,

Každá duše, jež tu jde i stane,

najde jednou svoje Gethsemane,

kde se zeptá v bojích neustálých:

„Možno, Pane, odnít mi ten kalich?“

Je pln slz, krve, je pln žluče,

zrak se kalí, srdce divě tluče,

marné prosby – příroda kol němá,

a Bůh proto odpovědí nemá.

To se často opakuje v žití.

Vždy se tážeš – a zas musíš píti,

v posled celý život v bojích stálých

je ti jeden utrpení kalich.

A tu konečně Pán smiluje se,

bledá Smrt se v posled k tobě snese,

kalich vezme, plný slzí, žluče,

smířen ty jí klesneš do náruče.

Ale často stane se – Smrt váhá,

sil je míň a strmější jest dráha,

pot po skráni stéká v kapkách stálých:

„Možno, Pane, odnít mi ten kalich?“

Hlas dí na to: „Nelze. Dopij ke dnu,

já se za ním velkou zoří zvednu,

právě v tom, že vypíjíš ho celý,

člověk silný jsi i athlet bdělý.

Kristus pil jej – trpčejší byl věru,

vypij svůj, když dávám ti jej, beru

tobě možnost zvšednět v středu malých“ –

S úsměvem své spásy piju kalich!