XXXIII Má duše váhá napojit se z číše,

Má duše váhá napojit se z číše,

již v létu žhavém život podává mi,

jenž přišel ke mně znenadání tiše,

tou květnou strání svěží, nad lukami.

A stanul u mne, brány rajské říše

mi otevřel tam v jasu nad hvězdami,

svit rosný snes’ a květy s nebes výše

mým sadem svál, a rozsel mezi námi.

Má snivá duše, unavená trýzní,

v to štěstí náhlé uvěřit se bojí,

jež vroucí písní v letním šeru vyzní:

Má v žhavé léto navracet se zpátky,

kde noc se blíží omamná a vlahá

a láska kyne – přelud bájný, vrátký?