XXXIII. Marji.

Věnuj slzu štěstí mému,

Jež zapadlo v minulosť:

Takť i zlehčíš bolu svému,

Když tě pojme truchlivosť.

Nezazli, když upomínkou

Budím dávno prchlý čas;

Útěchou mi toť jedinkou,

Písně-li se chvěje hlas...

V tebe svou jsem duši shroužil,

Nepokoj bych ztišil svůj:

Po čemž věčně já jsem toužil,

To mi zradil povzdech tvůj.

Tvoje srdce lásky plné

Jak můj život ladilo!

A mne ve sny kouzedlné

Divou slastí schvátilo.

Jedním dechem žily obě

Naše duše blaženě –

Jedním sdílným slovem sobě

Rozuměly v výměně.

Jedním okem zřely zraky

Jako hvězdy splynulé;

Citův tekly jedny znaky

Slzou v době minulé.

A teď?... Oddáleni sobě

V divých touhách želáme;

Sami s sebou v vzporu – v zlobě

Víc se vespol neznáme.

Hrdosti své pod úkrytem

Nechceš přervať mlčení;

Kdyby’s chtěla – nesmím citem

K tobě pláť víc v toužení!

Ó těch slov tak divobolných,

Že mi puká srdce mdlé,

Že v myšlénkách libovolných

Nesmím píliť k duši tvé!...

Temný zásvit v očích tvojich,

Slza sotva zdržená:

Ach! to značí, že i v bojích

Srdce tvé, jak mé stená!