XXXIII. „Můj bratře,“ dím Ti, „dej mi ruku svou,

„Můj bratře,“ dím Ti, „dej mi ruku svou,

mně lehčeji se půjde na té zemi,

mne podepři, veď hustou dále tmou,

tím sadem tichým, jeho alejemi.

Krok nejistý je, zrak můj zkalen mhou,

že na slunce se díval – mstilo se mi,

a oslepla jsem – a můj ret je němý,

že láskou zpíval, ztrestán němotou.

Jsem silnější teď, vím, že také jdeš

tou cestou muky, stálých klamů k cíli,

a brány věčna se mnou otevřeš.

Hlas Boží, dál nás zvoucí, uslyšíš –

mne vědomí, že nejsem sama, sílí,

že se mnou vejdeš v tajemnou tu tiš.“