XXXIII. Na luka ocún sed,

Na luka ocún sed,

v mém srdci pták,

krev z něho v hruď svou vsák,

zazpíval naposled.

Do koutka sklonil hlavu,

bělmo mu zakrylo zrak;

mně rovněž bylo tak,

k mrtvých mne vložili davu.

Na hrobě vyrůstá mi tráva,

již jarní vánek počechrává.

Kdo na ni se dívá

a poslouchá,

mní, že je živa

a zpívá.