XXXIII. Noc bdí a mrká, potok zurčí

Noc bdí a mrká, potok zurčí

a ptáček dřímá ve chládku –

„Matičko přírodo, jsem básník,

ó, povídej mi pohádku!“

„Mé dítě, nemohu; jen jednou

jsem musila ji povídat,

a z slov mých stávaly se hvězdy

a země, světy napořád.

Teď kdybych chtěla povídati,

již nemám v světě prostory

pro nová slova, hvězdy nové

a nových sluncí útvory.

Však jedno přec ti ráda splním:

číst naučím tě slova má,

a ty je svými slovy promluv,

komu jsou posud neznámá.“

A tak jsem stal se novým žákem:

čtu bez bázně a bez zmatku,

z originálu, ve prařeči,

čtu světovou vám pohádku.