XXXIII. Od milých jsem přišel

Od milých jsem přišel

z daleké dáli,

stanul jsem na výšině

před domovem;

zahleděl jsem se

k osamělému domku,

byl bez té, již měl jsem rád

nevýslovně; –

po ní jsem v dálce vaď,

má dceruška –

Kráčím zvolna blíž,

mimo nebeský rybník,

hledím do něho –

Jak jsem zbleď.

Jak jsem se zjinačil

od doby svého růžového blaha.

Zvadl jsem,

ale srdce mé bylo tišší,

strnulo po překonané bouři.

Viz domov, z něho se klidně kouří.

Vítej, míre!