XXXIII. POMLUVA.

Pomluvo, ty pomluvo,

Kdo tebe rozsívá,

Že z maličkého tě zrnka

Plné město bývá?

Pomluvo, ty pomluvo,

Pichlavé máš listí!

Žádný srp tě ani kosa

Z pole nevyčistí.

Poslala mě pro okurky

K vám má panímáma:

Šeptali hned, že dobíhám

Za tebou již sama.

Cos, milý, mi daroval

Šátek, pentle k svátku:

Však to nebylo zadarmo!

Pravili u sládků.

Když jsme ondyno na pouti

Náhodou se sešli:

Také si hned povídali,

Že jsme sobě řekli.

„Těš se, milá! kdybys byla,

Jakby oni chtěli:

Pomluvači by o tobě

Dávno oněměli.“