XXXIII. PRSTEN.

Než do boje se bral,

své milé prsten vzal,

jej navlík’ na prst sobě

a děl: „Co bude dál,

já nevím, kdybych ale pad’

a umříti měl v bitvě snad,

on přijde zpátky k tobě!“

A zmizel za lesy...

Dálnými nebesy

žeh komety šleh’ v zlobě.

Ji všecko poděsí;

ví pouze, kdyby v bitvě pad’

on, který měl ji tolik rád,

že děl: „On přijde k tobě!“

A minul rok a rok...

Den každý dlouhý krok

a chřadla, vadla v mdlobě...

Ach, s věže jeden skok!

Však řekl: „Kdybych v boji pad’,

ten prsten v chvíli, co bych schlad’,

ten navrátí se k tobě!“

Zní hradem fanfara!

Jí srdce zahárá!

Ach, již se tisknou k sobě!

Do lásky, do jara!

K večeři před ní páva klad’,

říz’ – prsten blysk’ a v klín jí pad’ –

„Hleď, vrátil se přec k tobě!“