XXXIII. Sami jsme v kraji. Lesy už děsí.

Sami jsme v kraji. Lesy už děsí.

Jediná hvězda nad námi.

Nějaká světla, v daleku, kdesi

blíží se stesku vlnami.

Už není co říci! Dávné hříchy

ztratily kouzlo bolesti.

Churavé květy vyssáté líchy

musily smutně odkvésti!

Do noci vchází Pohádka bílá,...

budeme tiše naslouchat...

Pro bratrství bídy, která zbyla,

mdlá naše srdce budou lkát!