XXXIII. SOUD.

Na černých křídlech v dálnou pláň

nes’ Zikmunda zlý sen:

dub uprostřed, on pod dubem

v dum příval ponořen.

Vpřed Hříby, vpravo Kouřím jest

a vlevo Český Brod;

toť pole, na nichž zahynul –

zbit Čechy – Žižkův rod. –

Noc krásná máje uprostřed,

čist nebes dálný luh,

a bujné setby po vlnách

mdlých klasů kráčí Bůh.

Hvězd mihotavým úsvitem

zří na krásnou tu zem,

jíž při stvoření polibkem

dal píseň odkazem.

V dech křovin šepce stromů snět,

a větrů teplý van

vzkaz polí nese rozkvetlých

do různých světa stran.

Vše krásno vůkol napořád,

již stéblo metá v klas,

a ze pšenice křepelčin

se teskný chvěje hlas.

Král hustým dubu odnožím

v dál sivým zrakem tíh’,

kol mír – v svém hnízdě pípnul pták,

list chvěl se na větvích.

„Ó noci máje, krásná tys,

leč krásnější byl den,“

dí Zikmund, „kacířský když vzdor

byl tady zahuben!

Ó klenbo nebes, lepá tys,

však lepší byl ten zjev,

když slunce tvoje s údivem

zde v rudou zřelo krev!

Ó noční míre, vábný ty’s,

leč vábnější byl ruch,

v němž padli Pešček s Buřičem,

a plzeňský jich druh!

Ó sedmihvězdí, skvělé tys,

leč skvělejší byl čas,

když pod čely dvou Prokopův

zde dvojí věhlas zhas’!

Váš, hvězdy, mile jiskří roj,

však milej’ jiskřil meč

v ty tvrdé lebky Husitův,

když klonila se seč!

Ó tenkráte jsem šťasten byl,

jak nebudu již, vím,

kéž v rozkoš zas tak kouzelnou

svou duši ponořím!

Kéž popřán mi zas taký den!“

a k nebi vznáší zrak;

hle, sever černé brvy stáh’,

a s mrakem splývá mrak.

Vše nebe posouvá se v ráz –

jak divný je ten spěch –

noc zkabonila snivou tvář

jak žena v starostech.

Hrom zajíká se rozlícen,

v strach zrakem třeští blesk,

a ke stromu, kde stanul král,

se větrů sbíhá vřesk.

Tlum mračen těsní se vždy víc

u valné pásmo hor:

a ke stráním se těsná stráň

jak vojska jdoucí v spor.

Slyš temné lání s mumráním

ve chmurném víru tom –

a zase třeští okem blesk

a zase mumře hrom.

V svém voze zuře kosmatou

výš Perun hlavu zdvih’;

ó, běda, koho ohnivý

sklá meče jeho švih.

Za černým mrakem spěchá mrak

pln utajených zlob,

hned vypíná se mohylou,

hned zívá jako hrob.

Ó nejsou mračna! – Strne král –

vojsk příšerných je dav,

leč místo těl jsou kostry jen,

a lebky místo hlav.

Ti jedni v selských čapkách jsou,

ti druzí v šišácích –

cep jedni, však kdo čelí jim,

meč drží v hnátech svých.

Ti jedni s duší rekovskou

jsou v režných halenách,

těm druhým vyleštěný plát

strach kolem těla stáh’.

Z těch očních důlků pohněvem

se kmitá záře proud...

ó, hrozno! seřaděn je voj,

to bude boží soud!

Těm v čapkách vojevůdce kněz,

hle, jeho čela svit!

Je rozum sklenul, aby spěl,

co křivdou, povalit.

K svým zástupům se obrátil,

voj na širou klek’ zem,

a vůdce tiše požehnal

jej zlatým kalichem. –

Těm v přílbách v čele trpaslík,

a velký jeho meč

kříž křížem žehná kostlivcům;

toť děsná bude seč!

Ten s kalichem, kněz Prokop jest,

ten s mečem – znáť je král –

je Bořek; vlk, jenž Orebským

dřív bratřím vůdcoval. –

Boj začíná! Ó, hrozný boj!

Vše jímá strach a děs.

Ti mečem tepou do halen,

ti mlatem do želez,

ti do vysokých vydrovic,

ti v přílby lesklý kov;

ač zbraně slyšet v oblacích,

přec neslyšeti slov.

Hned ti jsou zbiti, oni hned

a tito zas. Ký div,

když někdo v předním voji pad’,

byl v zadním zase živ. –

Vždy níž a níž se nese hluk –

toť příšerný je spěch –

či dobojován boj má být

na dálných polích těch?

Ej, v pravdě! Snášíť se vždy níž

té bitvy hněv a zášť,

král plece o kmen opírá

a ňadra skrývá v plášť.

A dál a dál se valí boj;

již pln je luh i lán,

a koní množstvím řehotným

kraj všecek podusán.

Boj výší se a níží zas,

ti s čapkou mají vrch,

hoj, trpaslíček s šišákem

již na útěk se trh’.

A klne, laje rozlícen,

jak příšerný to kvap –

a za ním vojů křik a křek

a cepů klep a klap.

A zase v dálce tuchnul boj

a zase blíž se vlek’,

dnes bohatýrům v halenách

chlap v plátech neutek’.

Ne za živa-li, nuže teď

buď potřen zpupný host,

tam nesmí pohřbena být lest,

kde padla statečnost.

A zase rozmáhá se boj,

mrak s mrakem rostou v týn,

a kostry v plátvích hnány jsou

vždy dále na Kolín.

A mimo dub ves teče sbor,

kde lživý Zikmund král

kryt pláštěm, dásní bezzubou

pln strachu drkotal.

Jej vůdce Bořek zhlíd’: „Aj, hle,

toť Zikmund! Co zde chceš?

Pojď s námi; sice stihne v ráz

zde štípácká tě spřež.*)

Pojď s námi, spěš!“ a mečem kýv’,

„nač váháš? Chutě sem,

než rozpadne se v černý prach

tvé tělo pod cepem.

Jsem Bořek, nic se nelekej,

že duchy byl jsem zbit,

dnes nadarmo jsem pospíchal

lid český obelstít.

Vždy zradou nelze vítězit,

jak vítězil jsem prv,

dnes Prokop sta nás zaplašil

jen posunutím brv.

Pojď s námi, ruče, neváhej,

noc roste, kvapí čas,

sic roztepou tě kyj a cep

jak námelový klas!“

„Nuž půjdu!“ „Ruče, tedy pojď!“

„A nepadnu?“ „To víš,

jen modli se a nehleď zpět

a dělej zbožně kříž!“

Za rudé vlasy krále chyt’

a nes’ ho dál a dál,

a jeho rozhalený plášť

jak mračno vzduchem vlál.

A za předními druhý hned

mrak šedých mátoh tíh’

a kostí drnkot, cepů tluk

se množil v oblacích.

Již nad Kolínem dvojí ruch

těch kostlivců se nes’,

král Zikmund v rudém plášti skryt

se třás’ jak zbitý pes.

Však přes Labe když namířil,

by hrůze unik’ v dál,

v zad vůdce s lebkou klenutou

v strach králi zavolal:

„Mně, Bořku, krále neskryješ,

slyš, pusť ho, ten je náš,

a ne-li, peklu ten svůj hnát

i s králem odevzdáš!“

Leč nechce Bořek – Zařval hrom –

kněz Prokop palcát zved’

a v koster tlum, kde král se kryl,

jím mrštil doprostřed.

Jak obtěžkaných mraků suť,

jak kámen s příkrých skal

hnát s hnátem vojů Bořkových

se v Labe rozsypal.

Znik’ v řece příšerný ten voj

a král, jenž s druhy tíh’

v tůň kalných vod, byl povalen

a tonul prostřed nich.

Však neutonul; Prokop kněz

té chvíle k Labi vtáh’

a hbitou rukou v prohlubeň

po kleslém králi sáh’.

A rozkřik’ se: „Nám neujdeš,

toť brzy měl bys klid;

spěš s námi na pokutný soud,

jak touží Husův lid!

Aj, třeseš se jak shnilý peň

a ceníš dravý zub,

a v čela vráskách leží strach

za hojný pekla vrub.

Ty vruby vyhladí můj lid,

jak Bůh chce, ještě dnes,

však vzrostla míra hříchů tvých

až k němu do nebes!

Nuž, lide, jako s tebou on,

čiň s ním!...“ Ó, hrůzo hrůz,

juž Zikmund lidem připoután

na vojevůdcův vůz.

Tak zrovna jako poutal on

svých jatců valný sbor,

když prchal ondy před Žižkou

od vypálených Hor.

Nechť úpí, nevzpomáhá nic,

již – jaký děsný spěch –

z půl utíká, je vlečen z půl

a v ňadrech vázne dech.

Nechť vzdychá, naříká vždy víc,

je tepán se všech stran,

až krvi zbrocen postaven

je v polích u Lipan. –

Kol něho lidstva – duchů – tlum,

jak kdyby mrak je sil,

král na rozrytou kleká zem

a chýlí vlčí týl.

„Nuž,“ Prokopův se ozve hlas,

„zde souzen budiž ten,

jenž v žalů půlnoc zaměnil

nám síly zlatý den.

Toť onen kostnický je žhář

a kramařivý žid,

jenž české země rozprodal

a rodný zhubil lid.

Vám dávám jej, jeť světů všech

on nejhroznější hřích...

Již suďte!...“ „Ať je strašidlem

na lánech lipanských.

Ten krví potřísněný šat

ku zjevné hanbě měj,

ne Karlův, ale katův plášť

mu plece pokrývej.

Na místě srdce žhavý had

zlob hnízdo zžírej: hruď, –

král lhář a žhář, on postrachem

těch našich polí buď.

V den, ukryt v mračnech příšerných,

buď vichrů služným psem,

z jich vůle vyj a týrán buď

svých nářkův ohlasem.

Leč v noci nohou krvavou

dej u věčný se rej

a prach z těch kostí husitských

den ze dne počítej.

Své dravé žití proklínej,

sám sobě v postrach buď

a zmítej se a nespočiň

a bluď a bluď a bluď!“ –

Soud vykonán je; černý plášť

kněz Prokop s beder strh’

v králi na zrzavou leb

jej jako příkrov vrh’.

V ráz Zikmund mrakem zahalen,

prost vazby prchá tmou,

v těch polích vše mu strašidlem

i sám si příšerou.

A vzdychá, sténá uplašen,

až v těžký dal se hles:

„Spěš, sluho, pokrývky mě zbav

a výš mi hlavu vznes’!

Tresť účinných mi léků dej,

bych zbaven byl zlých mdlob!...“

A léku vzal a zavzdychal

jak chorý v poutech rob.

„Klid, klid chci!„ děl; leč sotva zdřím’,

sen nový v hruď mu vlez’

a jako tygr zlícený

jej v pelech pomsty nes’. –