XXXIII. Tu vítr nadmul sobě plíce,

Tu vítr nadmul sobě plíce,

tvář na sebe vzal vědeckou,

sňal píšťaly a všecky trouby –

dnes zahrajou nám tureckou.

Blesk na kůň sed’ a za ním letí,

vzad šlehem dává znamení,

hrom rachotí na velký buben,

na nebes černé sklepení.

Prach již se točí na opatku,

teď vítr počal větve brát,

a kde se strom mu staví v cestu,

hned natáh’ se jak kolohnát.

Věž v úctě naklonila čelo,

dům střechu smek’ jak čepici,

a stará chatrč poskakuje,

jako by zmladla v děvici.

A hudba hřímá přes vsi, města,

přes vody, s kopců, do letu –

a slavný úřad v udivení,

že nedal k hudbě paletu.