XXXIII. Vise.

Když duch se zastaví

v myšlenkách nad vírem žití,

v němž malým atomem

s tisíci stejně se cítí,

mně zdá se lavinou

lidstvo být, divý let

jež v propast řítí se,

šine se po kraj v před.

Je pohled nezděsí,

kráter kde strašlivý zívá,

jak brána pekelná,

hrůzy jež bez konce skrývá,

kde požár stěny vše

halí v svůj dravý nach,

zkad stoupá nocí, dnem

Sodomy sirný pach.

Kde, na dně moře jak,

v hlubinách rozlezlí v srázy

se svíjí v kotoučích

hnusní a strašliví plazi;

jich jedy špinavou

pěnou se srážejí

a stále točí se,

trysknou výš v peřeji.

Nad výhní děsivou,

nad hrůzy pekelnou strží

čís ruka mateřsky

měkká nás na chvíli drží.

A zděšen visí tou,

ve srdce soukromí

se chvěji, zda-li nás

udrží – svědomí.