XXXIII. Z podzimních mlh slunce kouká

Z podzimních mlh slunce kouká

z kožichu jak dědek starý,

když už na celý svět brouká

a přeje si smrť a máry.

V létě jonák sličný, jarý,

teď podoba nebožtíka,

žebrák zahalený v cáry

o berli se nebem smýká.

V létě síly utrácelo,

pilo douškem žití sklenku,

a teď smutně klopí čelo

jako sedlák na výměnku.

Zrak mu hasne, vadnou líce –

oblaky juž brzkou dobu

v plachtách zimní metelice

ponesou je v temno hrobu! –