XXXIII. Život mnou smýkal, rval mne a sápal,

Život mnou smýkal, rval mne a sápal,

tvář hrozná, pravda i lež.

To srdce, sladké kdys dítěte srdce,

v prsou teď zvučí jak spěž.

Člověka hledal jsem, vážil a zkoumal,

sebe i lidský svůj rod.

Nejeden hrob mi vykopal v hrudi

studu a bolesti hlod.

Nevinným stromům jsem záviděl, zmlklý.

Modlil se: Kamenem být!

Jak šakala v poušti steskem a děsem

noc němá mne slyšela výt.

Na cestě, kterou jsem životem kráčel,

hle, má i jiných je krev.

Vše bylo mi vzato. I smysl a radost

života mého, můj zpěv.

Tu zemřela láska, zemřela v srdci,

v něm dobra sesul se chrám.

I řekl jsem: V životě, tak jako v smrti,

jsem sám.

Sám? – Tak v tišině, věrný a drahý,

Hlas opáčil ze hlubin.

A na lůno Tvoje se vzlykem těžkým

hle, bědný tulí se syn.

Pohledem nesmírné něhy jsi objal

srdce, jež jediný znáš.

Duši, jaks v matčiny ruce ji svěřil,

Tobě zas vrátit mi dáš?

Z rozvalin malého lidského štěstí

jak velels, já vstal.

Býlí jalové ohni jsem hodil:

svůj bídný, svůj nicotný žal.

Na kříži rozpiata, za smíchu luzy

Tvá svatá krvácí zem.

Vstříc přesmutným srdcím Tvých dětí, ó Lásko,

hřmí, jásá mé srdce: Zde jsem!

Ohnivou korouhev Anděla Tvého

slyším nad hlavou vlát.

Otče, Tvým dětem v temnoty světa

jdu říci,... že mám je rád.