XXXIV. A jakže bys, ty stará horo,

A jakže bys, ty stará horo,

mně nemladla den ode dne:

co za noc v tobě ptáčků dřímá,

za dne se k nebi pozvedne!

A letí, letí jasným modrem

až k zlatých mráčků závrati,

a co tam najdou zlata, modra,

s tím zas se k tobě navrátí.

A letí, letí k vodám hladkým,

když v lesku síť se roztřesou,

a co tam slyší políbení,

to v písních tobě donesou.

A letí, letí krajem širým,

kde kvítků vlídná srdce jsou,

a co máš stesku v srdci vlastním,

to do všech světů roznesou.