XXXIV. Jsou do snů těžkých všichni pohrouženi,

Jsou do snů těžkých všichni pohrouženi,

jak blaničtí tu sedí rytíři,

a v zakletém jsou hradě opuštěni,

jenž s cimbuřím ční k nebi, s arkýři.

Jsou zaprášena okna. Paprsk denní

když vnikne v síň, kol prach jen rozvíří,

a netopýři, světlem probuzeni,

v tmě zakrouží a v reji zahýří.

Tak léta přešla – nikdo nezavolal,

je neprobudil ze sna k životu,

čas přemoh' je, a těžký spánek zdolal.

Spí všichni. Vše kol odpočívá tiše –

a jméno Tvé se neozvalo tu...

Leč jim se ještě chvěje ret, jak dýše.