XXXIV. Kdoby tajil, že jsi krásná?

Kdoby tajil, že jsi krásná?

A však mě nerozněcuješ,

Jak z mramoru je mé srdce,

Nebo zná už lásky žal.

Darmo planou oči tvoje,

Jako v černém uhlí jiskry,

Darmo rty se tobě rdějí,

Jak růžová poupata.

Nerozněcuješ mě k lásce:

Nebo tys pro mne z kamena,

V zkázu by mne jen uvedlo,

Kdybych nebyl též kámen.

A však cítím tajně: Kdybych

Tě směl obejmouti, jako

Objal Pygmalion sochu –

Stala by se proměna!

Naopak co Pygmalion

V mrtvou sochu život dechnul: –

Z tebe by do srdce mého

Věčné lásky vproudil tok!