XXXIV. Když s hvězdami se sklání

Když s hvězdami se sklání

Noc tichá na údolí:

Tu v truchlém vzpomínání

Mé srdce mi zabolí.

Já zírám v roztoužení

K těm hvězdám stříbrostkvělým,

A v divém rozechvění

Ach! štěstí, lásky želím.

A ona prý též v bolu

V noc tichou často zírá,

A pohlíží tam k dolu,

Nad nímž se mlha stírá;

Tam k dolu rozkvětlému,

Kde květlo naše štěstí,

Kde více srdci mdlému,

Ba víc nebude kvěsti.

Tak kde jsme spolu dříve

Se v lásce celovali:

V žalosti neskrotlivé

Oba jsme zaplakali.

Ach! zaplakali oba

A pláčem’ ještě dosuď,

Ač mnohá přešla doba,

Že nesmíří se osud!...