XXXIV. Mně často zdává se, že nežiji,

Mně často zdává se, že nežiji,

a na hřbitově ležím pochována,

ač zapadlo již víko – na šíji

se nezcelila stará dosud rána.

Květ na hrobě zvad’ růží, lilií,

je pusto kolem – rosa jenom zrána

drn holý chladnou slzou ovíjí,

a zemi, jež je dávno nesrovnána.

V mých hlavách stojí cypřiš – uschla mrazem,

a narezlé jsou větve, jehličí

z ní opadalo, napršelo na zem.

Tu motýl ani včela nespočine,

pták nezazpívá – vítr zafičí

jen za bouře a místo písně jiné.