XXXIV. Můj osud jiný nebude,

Můj osud jiný nebude,

než jednou vstát a padnout znova,

a nežli smrt mi zahude,

já jiná neřeknu již slova:

Můj osud jiný nebude!

Chci ether pít a lokám prach,

chci jiné blažit, sebe trudím,

chci jarost, sílu, pružnost, vzmach,

a sobě žal a lítost budím –

chci ether pít a lokám prach.

Vždy sen můj krátký o štěstí,

mé světlo zahrnou vždy stíny,

tu cítím tíž své bolesti,

jak z nešťastné jsem zhněten hlíny –

vždy sen můj krátký o štěstí!

Co dělat? Mlčet, nést vše dál?

Snad rozdní se mi jednou přece;

kéž by duch – pták se v posled vzpjal

a vylet’ z těsné svojí klece! –

Co dělat! Mlčet, nést vše dál!

Vyčítat nechci nikomu,

čím zradil mne a jak to bolí;

jsem slavík, bouře do hromu

jenž zpívá dále v pustém poli –

vyčítat nechci nikomu.

Můj osud jiný nebude...

Snad poslední to píseň byla...

Zhyň v mlze, sladký přelude,

tě zadržet – mi chybí síla –

Můj osud jiný nebude!