XXXIV. Poslední červánky zmizely se střech –

Poslední červánky zmizely se střech –

v daleku zapadlo slunce.

V pokoj se vedralo tajemné přítmí.

Potichu vchází cizinec – Večer...

K stisknutí podává měkkou svou ruku,

pátravě dívá se v znavené oči.

„Uspím tě šeptem svých tesklivých pohádek,“

praví a usedá ke mně.

(V krbu cos praská, v krbu cos hučí!)

Čelo své skláním na hebké rámě,

cítím, jak po tváři ruka mě hladí – –

„Uspím Tě, hochu!“ slyším jen šeptat – – –