XXXIV. Promluvme sobě spolu,

Promluvme sobě spolu,

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!

Kde rozvoj je, je boj – po světě boj je všude

a bez mrtvol zde nejsou přetvary,

i hudba sfér jen války píseň hude

a věčně v útok znějí fanfáry!

Ta slunce veškerá, než vojevodí,

se slunci kol titánské boje vodí,

a každá planeta jich s druhou v turnaj ješí,

než šťastna, vítězna se domovině těší;

tak zuří boj až k drobným žhounkám dolů

po nebe klenu hlubokém –

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!

A naše Zem? Kde nové vzrůstá, staré hyne,

ach celá Zem je mrtvých oudolí,

skrz mrtvých troucheň květ se k světlu vine –

kdo doved’ zde by sčítat mrtvoly!

Zde válka běsná. Z krve dravec tyje,

i slavík sladký v úkor jiným žije,

tvor tvora beře v plen i jeho celé žití

a žádný neptá se, zda druhý tvor též cítí.

Co horou zde, to hromada je kostí,

co údolem, to šachta budoucnosti,

a čas v ni hází ve dnův běhu divokém

mrtvolu na mrtvolu –

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!

A člověk – člověk! Štědrá byla ruka,

jež ohně vrhla lidských do stanů –

co srdce cit, to žhoucí lidská muka,

co myšlének, to lidstva katanů!

Ach pokrok lidstva! Člověk v před se plíží,

svou krví nohu k strmé stezce klíží,

a napřed ví, než vrchu se doplazí,

že schladlá Země všechen život zmrazí.

A naše láska! Mrtvých spalování!

Jen ranní sen je všechno milování,

den jsou dvě srdce lidská šťastna spolu,

v den druhý štěstí prchá poskokem

a obě srdce letí v propast dolů –

co je v tom světě širokém,

co je tu, co je bolu!