XXXIV. Ó sladké sny, ó písně sladké, milé,

Ó sladké sny, ó písně sladké, milé,

V nichž šťastná mladosť moje vzkvítala;

Ó rozkouzlíte duši v tyto chvíle,

By divobolně lkáti ustala...

Když života vše vděky vůkol zmizí,

A srdce hyne truchlým nářekem;

Když všecko zírá ke mně jako cizí,

A sám se cítím v světě dalekém:

Jak libě zní tu písně dětské dech,

Jak mírní sladce můj žalostný vzdech!

Tak hlubě dojme duši moji v skrytě

Ten milý zpěv přesladký,

Jejž drahá ústa matky

Mi ke snům pěla: „Osiřalo dítě.“

Ach! jará, šťastná mladosť pomizela,

Jejího keře uschl bujný květ,

Ač slza tisící jej vzkřísiť chtěla

Juž v opět nový, plnožárný vznět

Tu všecky sny a ráje blahosvitné

Zapadly jako večer slunce třpyt:

A hlubý smutek vzešel v srdce citné,

Jak temné mraky čirý na blankyt.

Tu stkvělé zámky náhle zmizely,

Jež fantasije v lesku stavěly!

Teď zpívá divě srdce bolné v skrytě

Ten milý zpěv přesladký,

Jenž plynul z úst mé matky,

Když ke snům pěla: „Osiřalo dítě!“

Tu směvné děvy obraz čaromilý

Ten tichý hrob života oluzněl:

Opět se zniklé ráje vykouzlily,

A já zapomněl na bolesť i žel.

Tu všecko květlo v sladkém usmívání,

A v nových čarech žila příroda;

Tu zdroje pěly, i zefýra vání,

Všudy jen zvala slastí pohoda.

Ach! láska v srdci bolném umřela,

A s ní slasť, rozkoš, těcha zmizela!

Tu opět, když mě bolí srdce litě,

Já onen zpěv přesladký,

Jejž pěla ústa matky,

Teď pěju bolně: „Osiřalo dítě!“

Tak mladosť, ráje lásky, sny jsem ztratil

Tož jedním krutým vrhem osudu;

Bouřný vír zhouby celý život schvátil

Tou ztrátou v hrobomrtvou pobludu.

Jedině zpěvu rozkoš milovaná,

Ta útěchu v mé srdce rozlívá;

Jí mnohá v něm se hojí bolná rána,

Když zvuk juž strunou zlatou prochvívá.

Tak opuštěný od všech radostí

A v klidu žele prchlé mladosti,

Sám chodě k hrobům čák a štěstí v skrytě

Já často zpěv přesladký,

Jejž pěla ústa matky,

Zazpívám sobě: „Osiřalo dítě!“