XXXIV. V JAŘMU.

Po českých nivách zdusaných

král bloudí duchy klet,

zrak podlitý je vytřeštěn,

a v mozku mátoh slet.

Strach v hrubé kosmy vlasy zdvih’,

a v jeho hruď i skráň

hněv povražděných Husitův

skryl hrůzy vzteklou saň.

I kluše polem v šerou noc

jak uplašený kůň,

s ním mstivých duchů nad hlavou

jde nebes mračná tůň.

Kam vstoupí: v pole, sad i les –

ó jaký hrozný zjev! –

tam pod nohou mu zbodanou

krev prýští se a krev.

Ať kročí na úpatí skal,

ať kročí na pažit,

vždy kroků jeho každý sled

je krví pln a syt.

A Zikmund kleká, zírá kol,

a ryčný jeho chvat

prsť černou hrabe pochvatem

na záplavu těch lat.

Však neukryl jich, rudnou přec,

jak zjevily se dřív,

a na polích i na nivách

jich všude na podiv. –

I přebíhá – vždy stejný zjev,

vždy stejná ňader tíž,

stop rudých množství roste v div

a kraj jich pln i říš.

Když rukou jednu zahrabal,

hned patou druhou vryl,

vše marno! stop těch příšerných

své duši neukryl. –

Ó hrozná práce, hrozný kvap,

sem tam ho smýká sen,

vždy paží duchů obrovskou

je rván a poháněn. –

V dál k Brodu kvapí ustrašen,

s ním v mraku na sta hlav,

jich hněv jej žene po polích,

kde průhon na Sázav. –

Hle, od Chotouně zášerem

kdo vstříc mu kráčí as?

Kmet vážný s hlavou schýlenou,

leč velký na úžas.

Šat řasný v půli opásán,

čerň kápě halí tvář;

má prostý sandál na nohou,

však nad temenem zář. –

I hovoří: „Aj přicházíš?

Nuž věru, dospěl čas,

bys brázdu ďáblem oranou

teď přeoral mi zas!

Tu brázdu, z které chrabrý lid

svou svatou hájil věc,

než na pláň lstivě vylákal

jej Mikeš Krchlebec.

Ten lid jest ukryt v oblacích

a dnes tě zahnal sem,

bys místo ďábla pluhem mým

táh’ brázdu úvozem.

Bys místo satanáše sám –

ty, zbojník lidských práv –

ta zašlá místa přeoral,

kde hrdin zhynul dav.

Víš, že mu posud bojovat

za pravdu věčnou seč,

že s cepem sirotků co noc

zde válčí panský meč.

A víš, že trupů na tisíc

v tu brázdu Bořek svál,

až po mrtvolách Leskovec

příč napříč přebíhal. –

Ty, králi, božím povelem

ji znovu zorat máš,

však lstivější jsi nepřítel

než onen satanáš.

Před jména tvého vyřknutím

i děsná strne směs,

jíž pyšný anděl knížetem,

an s nebes výše kles’.

Nuž, bojovníci v oblacích

již sneste žhavý pluh,

jímž Sigmund, hrůzy výstřelek,

vám hříšný splatí dluh!“

A z mraků ohnivý, hle, pluh

se k zemi snáší již,

šíř radlí dvakrát v rozsah jest

a kroják muže výš.

Vpřed, s bičem z blesků spleteným

a s žhavou otkou chlap,

má místo rukou orlí dráp,

a pařát místo tlap.

I strne král; vše marno jest,

v sten zaměnil se křik,

již k hřídeli ho upoutal

msty hrozný poplužník.

Kol hrdla žhavá jařma tíž,

a popruh s obou stran,

vpřed veden světcem Prokopem,

vzad pomsty ďáblem hnán.

Tak oře ...Hrozný jeho pluh

vryl do štěrku se vpříč,

dál nelze mu – a do beder

jej žhavý mrská bič.

Král svíjí se a vzpírá hruď

a zalamuje vaz,

mrak duchů nad ním: „Tuž se, tuž

a v jařmu dál se plaz!“

Jen svatý kmet když oprať stáh’,

pluh o stopu šel dál,

a na Prokopa prosebným

zří okem hrozný král.

Však světec odvrací svou tvář:

„Ty platíš jen svůj dluh;

ne já, leč z prosby duchů těch

dal zapřáhnout tě Bůh!

Slyš z mraků temný pomsty hlas:

,Jen dále, měj se v běh!‘...“

Král sténá. Prokop uzdou škub’,

a ďábel bičem šleh’.

A zas jej brázdou zarostlou

dál žene duchů dav –

a z Chotouně již přeorán

s půl úvoz na Čáslav.

Jak spousta mraků ohnivých

se valí z brázdy jíl,

leč pod krojadlem syčí krev,

a Zikmund sklání týl.

Vzpial v zápřeží se jako tur,

sten z prsou tisk’ se ven:

„Jak dlouho musím orat tak?“

„Bůh sám ti určí den!“

Však zase ďábel bičem šleh’...

Bděl Sigmund, děsně křik’:

„Ó lékaři, jak bleskem, hleď,

je utýrán můj dřík!

A jako jařmem stížen týl,

jak v uzdě brada jest!“...

„Vše znikne, pane, ztiš se jen

a vezmi léčnou tresť!“

I požil král a v lože pad’;

leč sotvy počal spát,

hned v lebce noh snů příšerných

zas hnízdo jal se tkát. –