XXXIV. V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch

V tom hořkost krutá, že jsi vzbudil vzruch

ne žití triumfem, leč umíráním,

smrtelnou mrákotou, jíž schvácen duch,

jenž rozkoš žití vítal s usmíváním,

kdy ani jaro nedalo tvým skráním

snů v bílé nádheře a plné tuch

a se skřivánčím prvním zajásáním,

jímž zachvíval se modrý jarní vzduch.

Tu slova má se divným smutkem chvějí,

když čtu tvé verše, marně čekající,

jež daly opojný sen mládí mému.

Na ony myslím, kdož jak ty, jas chtějí,

žár srdce živý, sladký, spalující –

a ke konci jdou stejně tragickému.