XXXIV. Zimní slunce skrblí se svou září

Zimní slunce skrblí se svou září

lakomec jak s perlami a zlatem,

letní – štědře zemi, nebe daří

po náručí plném, vrchovatém.

Zimní – vychladlou pec připomíná,

lampu, ve které již není tuku,

letní – číši ohnivého vína,

mladé srdce ve bouřlivém tluku.

Zimní – rovno ku bídnému vraku,

ve vlnách když tone a se topí,

letní – k žhavé vášni v jarém zraku,

k růži, již máj zlatou rosou kropí.

Zimní – toť pták uvězněný v kleci,

v komůrce jak tmavé doklepává,

letní – totě horal statných plecí,

totě touha po svobodě žhavá.

Zimní – nemá ohně, nemá vzletu, síly,

toť člověka obraz na stará je leta,

letní – jako klouček růžový a bílý

miláčkem je vždycky celičkého světa!