XXXIV. Zjevení.

Noc melancholická je, pohádková!

hvězd světla ztratila se černou tmou;

na všecka rozpomínáš sladká slova,

po štěstí zmizelém se ňadra dmou.

A na všem smutek leží, kletba stará,

sten lidstva slyšíš ze snů horečných;

neb bolest jako ironie jara

vše rány rudě rozpukala v nich.

I bolest tvoje, která stále doutná,

teď dechem cizím v tobě vzhořela

a srdce zakvílelo jako loutna,

jež zapomenuta kdes visela.

Pak náhle ztichne vše jak skonejšeno

a do tmy hvězdy záři protkají;

to božství soucitu jak neviděno

by chvělo se tu tiše po kraji.

V par cloně stříbrné jít Kristus zdá se

a žehnat do všech stran a chat;

mdlý láskou o kříž v poli podpírá se,

ten žal, že moh’ jen jednou umírat.