XXXIV.

Hrát velkým pro smích, jen dětem na pochoutky?

Um nudný k návykům.

Mně hrají druhdy světa loutky

a já jsem publikum.

Bůh pro Smrt nechce vydat majestátu

Nám věčnou na vládu,

ač vrtká měna potentátů

jest původ zlořádu.

By šedin hlava mdlá se k spánku kladla,

toť zákon mistrovský,

sic pod vínkem bych vdovou vadla,

můj otče královský!

By role rodila a kvetly luhy,

lid berni nosili,

Smrt zištně, my jen za ostruhy

svět krví rosili.

Nu, králi pantáto, Vám z kronik vidno:

jsem věrná poddaná!

Čí hlava, srdce neúklidno,

já s katem obrana...

Hni tuhým jazykem, má moudrá bábo,

mluv, třeba latině.

Díš, alchymistko, „Ignorabo!“

i v rozluk hodině?

Jak v mrazu dědečkovy tuhnu boty,

kdes uhlídám-li Smrt,

má písnička hned nemá noty

a vtip je na padrt.

Tak vida smíška Rozumbradu, vida!

Vždy na mě s kropáči,

pak topí se ta lidská hnida

v slz plném krajáči!

Že obuškem ti hvízdnu kolem uší,

hlav, srdcí, rouhači!

Že Smrt k nám chodí pod loktuší,

mně vědět postačí.

Toť, pod loktuší! Tajemství svá skrýti,

– vy čtěte postilly!

i to, co klam a viny v žití

by rády ukryly.

Div s moudrostí to, na mou hříšnou duši,

by báby nešpetly!

Ví vše – taj halí pod loktuší,

vždy mlčíc – vysvětlí...

Toť moudrost, jako: Víčka očí dal mi,

bych bídy neviděl,

rty úst dal Bůh, mu pěti žalmy,

krýt v hladu zuby děl.