XXXIX. Já smrt přistihnul na číhané

Já smrt přistihnul na číhané

a v hněvu ved’ ji k přírodě:

„Tu rdousí nám jenom ty dobré

a špatní jsou u výhodě.

Ji v těžkou dávám obžalobu,

jak hřeší po všem národě,

a jestliže v tom tvoje vůle,

s kým zákonem to ve shodě?“

Smrt v smíchu cení lačné zuby:

„Ved’s k nepravé mne stolici;

tu ptej se dříve té tvé matky,

proč rodí takou směsici?

Proč bezcenných těch mužův loutek

na léta tolik doživí,

že bráti pořád jen tu chamraď

i smrti již se protiví?“

A řekla příroda mně s výtkou:

„Smrt stiháš ve při nevzorné;

své bratry nauč býti lidmi,

smrt bude brát jen výborné.“