XXXIX. Jak spanilé to sourozenky,

Jak spanilé to sourozenky,

jež jaro zvábí z poupěte!

A přece není nad myšlenky,

v něž krásná mysl rozkvěte.

Tyť křídlem zem obejmou celou

jak duha, v oblouk napiatá,

a bratrský všem domov stelou

jak háj, kdy hostí ptáčata.

V nich svět i nebe s krásou mnohou

jak v démantu se zaleskne,

a co je smutku pod oblohou,

ten v slze jich si zasteskne.