XXXIX. Nehledám to lidské štěstí

Nehledám to lidské štěstí

v dálkách myslí chorou vysněných:

v rájích nade světy místěných,

ani v nebích s nadpozemskou trestí.

Nehledám je v liché tužbě,

v bájích na nerozum dospělých,

v licoměrnu nauk zbabělých –

v lidí ani bohův modloslužbě.

Ale vím: Cos v kráse sdílné

z nedozírna vniká v světlou říš,

to co den k nám tíhne blíž a blíž,

až k nám sladkým dechem matky přilne.

Až nám květohledným jarem

v duše pološero doniká,

všecky brány její zodmyká,

svět i nebe štědrým dá nám darem.

V tom je hledám: člověk celý

v jaru svém by vstříc mu vycházel,

poznával, synovsky provázel,

a pak dožil láskou srozumělý.